Indonésie

Indonésie-informace             Singapur               Jáva             Bali 1                    Flores   Komodo&Rinca                      Lombok                 Bali 2           Fotogalerie           Napište nám 

Ze Singapuru do Yogyakarty

         20.3.2001 Ráno vstáváme před osmou hodinou a přesouváme se na letiště. Na letiště jedeme městskou dopravou a bez problému v jedenáct hodin odlétáme do Jakarty. Před přistáním v Jakartě vyplňujeme potřebné vstupní doklady a jsme bez problému vpuštěni do Indonésie. V Jakartě se pro nás překvapivě přesunuje čas o hodinu zpět ačkoliv letíme na východ. Po krátké pauze přelétáme do Yogyakarty kam dorážíme po druhé hodině. Na letišti si rezervujeme u společnosti Merpati letenku z Bali na Flores na 26.3.2001.  Před letištěm si poprvé zkoušíme smlouvání. Taxikáři nechtějí z ceny 15000,- Rp na jedno auto ustoupit, tak vyrážíme s  plnou polní pomalu pěšky k městu. Po chvíli začíná tropický liják. Skrýváme se v přístřešku u silnice a já se pokouším v dešti sehnat  auto za rozumnou cenu do hotelu Metro. Po čtvrthodině se mi podařilo sehnat BEMO za 21.000 Rp do našeho hotelu, ale to už jsem byl  úplně promočený. Systém dopravy po Indonésii je převážně založen na cestování bemem. Tyto japonské mikrobusy pro devět lidí tu slouží k přepravě osob a to v počtu mnohokrát vyšším. Systém nám zatím není úplně jasný, ale pochopíme, že bemo zastaví pokaždé, když někdo mávne na ulici nebo někdo pípne uvnitř. To nám prozatím stačí a v budoucnu se s bemem svezeme ještě mnohokrát. Z počátku je nás v autě kolem patnácti a tento počet se pomalu zmenšuje. Když dorážíme kolem půl páté do našeho hotelu (na hotel jsem dostal nějaké tipy, tak ho zkoušíme jako první možnost,) jsme už v bemu sami. Hotel METRO je celkem pěkný (55000,- Rp za dvojlůžkový pokoj s ventilátorem) s venkovním  bazénem  a tak tu zůstáváme. Večer vyrážíme do hospody a zjišťujeme cenu za “charter bemo” na Mt. Bromo. Druhý náš cíl je zajistit si na zítřek auto na Borobudur. Nakonec bereme nabídku 90000,- Rp za auto a večer vyrážíme do pěkné hospůdky VIA VIA. Naproti hospodě v AGUNG TOURIST SERVICE vyměňujeme peníze u velice příjemné indonéské slečny (1 USD = 10100 Rp). A poté si dáváme první typickou večeři v Indonésii a také ochutnáváme pivko a vyhlášený arak. Z hospůdky VIA VIA jsme byli nadšeni, ale vzhledem k naší únavě a zítřejšímu brzkému vstávání jsme se odebrali do hotelu strávit naši první noc v Indonésii.  

BOROBUDUR A BATIK

Borobudur-informace

         21.03.2001 Včera jsme si naplánovali vstávání kvůli nabitému programu na půl páté ráno. Když jsme vstali, překvapilo nás absolutní ticho z ostatních pokojů. Ani to nás nevarovalo a pokračovali jsme v přípravách na cestu. Asi po deseti minutách je záhada divného ticha vyřešena. Na budíku jsme si zapomněli seřídit singapurský čas. Když jsme kvůli naši hlouposti opět zalehli a začali znovu usínat, začala pravidelná ranní modlitba ve městě. V tu dobu jsme ještě netušili, jak často se s tímto podivným zvykem setkáme. Nepřekvapila nás touha muslimů se po ránu setkávat a modlit se, ale způsob velmi hlasitého dlouhého “hučení“ do amplionu. V půl páté slyšíme zvuky z ostatních pokojů a jsme si jisti, že je ten pravý čas na vstávání. Po rychlé a lehké snídani vyrážíme ve čtvrt na šest směr BOROBUDUR. Při cestě autem jsme pochopili, že východ slunce na Borobudur nestihneme, protože během naší hodinové cesty se už rozednilo. Ke chrámu dorážíme po šesté hodině a jsme tam úplně sami. Z cedulí zjišťujeme, že se otvírá až v šest ráno, takže nemělo smysl tam dorazit dřív a doufat v “sunrise“ na Borobudur. Okamžitě jak nás pustili dovnitř, využíváme opuštěného chrámu bez turistů a fotíme a točíme na kameru co to jde. Asi po půl hodině se areál chrámu začíná zvolna plnit turisty. Poprvé se setkáváme s tím, že se stáváme atrakcí pro místní lidi. Setkáváme se se skupinkou dětí ze severní Sumatry, které poprvé opustili domov a jeli na výlet na Jávu. Pro ně jsme opravdu velká atrakce a tak si nás fotí jak s naším souhlasem, tak i “potají“. Celý chrám je zasazen do krásné tropické přírody, ale působí na mě menším dojmem než jsem čekal. Kolem osmé hodiny, když už je tu hodně turistů, odjíždíme zpátky do Yogyakarty. Na hotelu se cachtáme v bazénu a dohadujeme cestu do dílny, kde dělají batik. Během krátké doby se z Katky stal červený rak, ale i na ostatních je znát intenzita indonéského slunce. Dneska je opravdu hrozné vedro. Vyrážíme becakama (kolo poháněné domorodci se sedátky pro dva lidi) do batik dílny PLENTONG. V dílně pozorujeme celý proces ruční výroby batiku a poté si prohlížíme hotové výrobky v prodejně, která je součástí dílny. Všem se nám tam věci moc líbily a Pája korunuje spokojenost koupí ručně batikované košile. Odpoledne se jedeme podívat do města. K tomuto účelu používáme místní dopravu - bemo. Pohodový, ale náročný den hodláme zakončit v naší oblíbené hospůdce VIA VIA. Ještě předtím dohadujeme v jedné “cestovce“ auto na Mt.  Bromo přes Prambanan. Konečná verze po již klasickém smlouvání je tato: cena 800.000,- Rp za cestu Yogya - Prambanan - Mt. Bromo (noc) - Bondovoso. Na konci dohadování vznikl ještě malý problém, kdy budeme platit, ale nakonec se dohodneme na depozitu 50.000,- Rp. Zítra máme zaplatit 550.000,- Rp a zbytek doplatíme na Mt. Bromu. Zítra nás čeká znovu brzké vstávání, takže po večeři jdeme celkem brzy spát. Na hotelu bereme jako samozřejmost přítomnost malých ještěrek - cecak (které žerou komáry) a další havěť.

PRAMBANAN A PŘESUN NA MT. BROMO

          22.3.2001 Vstávání v půl šesté ráno nám nijak nevadí a tak po lehké snídani kolem šesté odjíždíme směr Prambanan. Od lidí v Yogyakartě jsme se dozvěděli, že chrám se otvírá až v sedm hodin. To bohužel nebyla pravda a otevřeno bylo od šesti jako na Borobudur. Mrzí nás to, protože máme dnes nabitý program a hlavně těsně po otevření bývá v chrámech prázdno. Vstupné je zde stejné jako na Borobudur (45000,- Rp) a kolem sedmé je tu úplně prázdno. Už na pohled je Prambanan zcela odlišný od Borobudur, zejmona proto, že chrám je hinduistický na rozdíl od budhistického Borobuduru. Velká pestrost náboženství je pro Indonésii typická a my se na naší cestě potkáme se všemi hlavními druhy. Tady na Jávě jsou především muslimové, ale ve velké míře je tu zastoupen i budhismus a hinduismus. Na vedlejším Bali tvoří hlavní skupinu obyvatelstva hinduisté. Na ostrově Lombok jsou to především muslimové a na ostrově Flores je to nám nejbližší křesťanství.

Fascinuje nás pohled na Mt. Merapi, která nás před odletem svým výbuchem trochu vystrašila. Naštěstí se po menším výbuchu sopka uklidnila a teď můžeme pozorovat pouze jak čoudí a doufáme, že takhle zůstane po celou dobu našeho pobytu v Indonésii. Dokud tu nejsou žádní turisté, vychutnáváme si focení chrámu s pozadím Mt. Merapi. Je to tu opravdu krásné a na mě to působí lepším dojmem než Borobudur. I tady jsme pro místní atrakce a tak znovu absolvujeme focení s domorodci, což nám samozřejmě vůbec nevadí. Také se tu dovídáme dvě legendy o chrámu Prambanan. První legenda vypráví o králi, který se zamiloval do princezny a chtěl si ji vzít. Princezna si dala podmínku, že si krále vezme, když za den a noc postaví tisíc chrámů. Králi se podařilo postavit pouze devět set devadesát devět chrámů. Při stavbě posledního chrámu vyšlo slunce a tím král přišel o princeznu. Podle této legendy ji zaklel do jednoho z chrámů, a dnes ji můžeme spatřit v podobě sochy. Druhá legenda se týká dvojic, které navštíví Prambanan. Když vstoupí dvojice na Prambanan, tak se do roka rozejde. Bohužel jsme se přesně nedozvěděli, zda se tato legenda týká vstupu do celého komplexu Prambanan nebo jen vstupu dvojic společně do chrámů. Zda je tato legenda pravdivá, se dozvíme za rok.

S Prambananem se kolem deváté hodiny loučíme a začíná mám celodenní přesun na Mont Bromo. Cesta autem po nejlidnatějším ostrově Indonésie je opravdu “zážitek“. Většinu cesty naše auto předjíždí a to je pokaždé doprovázeno hlasitým troubením. V některých chvílích musíme zavírat oči, protože do poslední chvíle není jasné, zda se s protijedoucím autem srazíme nebo ne. Postupně si na místní dopravu jako spolujezdci zvykáme a věříme našemu řidiči, že nás v pořádku doveze. Řidič je mladý kluk vypadající jako Indián a má dlouhé zrzavé vlasy, taková rarita mezi Indonésany. Kolem čtvrté hodiny konečně odbočujeme z hlavní silnice vedoucí až k přístavu na Bali. Ihned za odbočkou se začíná cesta vinout do kopce. Okolo vidíme nádhernou džungli, kterou se pokouší Jirka natočit na kameru. Z okolních výhledů jsme nadšeni a těšíme se na zítřejší výstup na sopku. Po setmění dorážíme do Cemoro Lawang, kde se chceme ubytovat v hotelu Bromo Permai I. Vzhledem k zítřejšímu vstávání v půl čtvrté ráno bereme levné ubytování v tomto hotelu (35.000,- Rp pro tři osoby a za 25.000 Rp pro dvě osoby). Hotel zvenku vypadá celkem pěkně, ale levné pokoje, které jsme si vybrali, nejsou nic moc. Po dlouhé cestě se jdeme najíst a dohadujeme podrobnosti zítřejšího výstupu. Zvítězila varianta pronájmu džípu a cesta na východ slunce z hory Mt.  Peinjankan a dále cesty na Mt.  Bromo. Po večeři si dohadujeme pronájem džípu s jedním z místních dohazovačů, což je levnější než v hotelu. Cenu nakonec usmlouváme na 90.000,- Rp a jdeme spát.

MT.  BROMO

       23.03.2001 Jedno z nejčasnějších vstávání připadlo na tento den. Vstáváme do úplné tmy v půl čtvrté ráno. Na tropické pásmo je venku poměrně chladno a proto na sebe oblékáme nejteplejší věci, které s sebou máme (je jich opravdu málo). Potichu se scházíme před hotelem a vyrážíme džípem na Mt.  Pernajakan - View point I. Na horu dorážíme okolo půl páté a potkáváme další turisty. Pod vrcholem si dáváme kafíčko a jdeme vyhlížet sunrise.  I přesto, že není hlavní sezóna, je tu na náš vkus celkem dost turistů. V letním období tu ale musí být mnohem větší nával, protože Mt.  Bromo je jedno z nejnavštěvovanějších míst na Jávě. Na vrcholu si ještě za tmy hledám nejlepší místečko na focení východu slunce a společně s ostatními cca čtyřiceti turisty vyhlížíme, jak slunce zbarvuje do červena okolní kopce. Východ slunce je opravdu nádherný a když se rozední, pozorujeme jižním směrem sopku Mt. Bromo a za ní kouřící Mt. Semeru. V tu dobu je pod námi vidět opuštěný View point I, na který se dá z vesnice dojít pouze pěšky. Za světla zjišťujeme, že jsme mohli z hotelu jít pěšky na View point I a tam si užít východ úplně sami. To ale nebylo možné vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu za tmy a neznalosti této oblasti. Proto se mužská část naší výpravy vydává pěšky na View point II a dáváme si s holkama sraz kolem půl deváté u Mt. Broma. Místní nám cestu samozřejmě nedoporučují a varují nás, že je to daleko a že to hrozně klouže… Cesta je celkem v pohodě a z dvojky je pěkný výhled na Mt. Bromo i čoudící Mt. Semeru. Jsme tu úplně sami a dalekohledem zkoušíme vyhlížet naše holky na Bromu, kam budeme muset za chvíli vyrazit. Pomalu jdeme směrem ke kráteru. Po chvíli narážíme na starou asfaltku, po které se dříve na tuto horu jezdilo. Od té doby co se nepoužívá je už pěkně zarostlá a během pár let nikoho nenapadne, že tu někdy byla silnice. Podél cesty vidíme domorodce pracující na poli. V tomto kraji plném sopek je pěstování čehokoliv hračkou. Po osmé hodině se blížíme ke klášteru, který je přímo pod Mt.  Bromo. Když jsme asi na půl cesty od okraje kráteru ke klášteru vidíme odjíždět naše holky v džípu. Máme celkem štěstí, protože nás zahlídly a jedou pro nás. V rychlosti si vyprávíme naše zážitky a protože je náš řidič nervózní, spěcháme na kráter Broma. Zatímco my jsme scházeli z Mt.  Pernanjakan k Bromu, holkám se povedlo obejít celý kráter. Z jejich vyprávění se dovídáme, že cesta byla velmi náročná hlavně kvůli sirným výparům a stezka po okraji kráteru byla příliš úzká a v některých místech se dokonce ztrácela a bylo obtížné se dostat dál. Holky přišly vyklepané a špinavé, jelikož málem skončily na dně kráteru. My jsme na kráter v rychlosti vyběhli, nahoře udělali pár fotek a spěchali jsme k našemu nervóznímu řidiči, který nás odvezl do vesnice. Na brzký oběd nebo pozdější snídani jsme si vybrali hospodu Cemoro Indah hotel, která je na okraji velkého kráteru s nádherným výhledem. K výbornému jídlu a pití se nám udělalo krásné počasí a my hodnotíme dnešní zážitky. I když je teprve kolem desáté hodiny, jsme již sedm hodin na nohou.

Před jedenáctou hodinou se začíná zatahovat a my odjíždíme s Indiánem do městečka Bondowoso nedaleko sopky Kawah Ijen. Za necelé čtyři hodiny se ubytováváme v Palm hotelu. Hotel jsme si vybrali hlavně kvůli bazénu, který dnes není bohužel v provozu, což jsme zjistili po “check in“. Po menším tropickém lijáku a krátkém odpočinku jsme vyrazili do města sehnat odvoz na sopku. Prošli jsme skoro celé městečko, které lze charakterizovat jako přesný opak Yogyakarty a mnohých měst na Jávě. Obdivovali jsme čistotu, pořádek, pěkné opravené budovy a vůbec celkový vzhled tohoto zvláštního města. I když je tohle město bližší západním městům, jsme tu jako Evropani pořád centrem pozornosti. Hlavním večerním úkolem je sehnat auto k rannímu odjezdu na sopku. V hotelu nám nabízejí auto za 250000,- Rp, což se nám zdá na první pohled moc. Zkoušíme sehnat levnější auto, ale zdá se to skoro nemožné, protože tu nejsou žádní další turisti. Ve městě jsme se při našem pochodu rozdělili a dali jsme si sraz v malém Warungu (hospůdka z bambusu - jídelna) kousek od hotelu. Když jsme usoudili, že je nemožné sehnat levnější auto, platíme depozit na zítřejší pronájem auta a jdeme na jídlo. Tam se potkáváme s Jirkou a Mírou, který nám vypráví, jak sehnali auto za 200000,- Rp. Na ulici viděli pěkné auto a tak zašli k holiči a zeptali se, kdo je majitel. Po chvíli přemlouvání a smlouvání si s ním dohodli dobré podmínky. Dohodli jsme se, že zrušíme rezervaci v hotelu a bereme auto od kluků. Při večeři pak máme ještě menší vzrušení při objednávání z indonéského menu. Když nám chvíli po mé objednávce KEPALA AYAM přinese obsluha dva kuřecí krky i s hlavičkou jsme všichni mrtví smíchy a po chvíli i celá hospoda. Protože nás čeká zítra náročný den a vstávání kolem čtvrté hodiny, jdeme po večeři spát.

KAWAH IJEN   

       24.3.2001 Ráno vstáváme, jak je už skoro zvykem, ještě za tmy. Jdeme se podívat na Páju, který po včerejší příhodě se zlomeným klíčem spí o patro níž. Pája vypadá nějak zničeně. Vypráví nám o svých nočních zážitcích se spolubydlícími z patra, kteří celou noc velmi hlasitě oslavovali. Ve čtyři pro nás přijíždí naše auto. Když vyjíždíme od hotelu, je ještě naprostá tma. V Bondowosu i ve vesnicích, které projíždíme, je slyšet ranní hlasité modlení, které jsme zažili i v Yogyakartě. Okolo půl šesté jsme u brány do Národního parku ve městečku Sempol. Všichni vystupujeme z auta a jsme nadšení z krásy, která nás obklopuje. V dálce je vidět Kawah Ijen a další sopky. Z okolních lesů stoupá pára a také vidíme kávové plantáže. Samozřejmě vytahuji stativ a foťák (NIKON F60) a za různých zvuků z okolního pralesa se snažím zachytit co nejvíc krásy. Na cestě ke kráteru nám řidič zastavuje uprostřed kávových plantáží. Po krátké přednášce o pěstování kávy pokračujeme v cestě. Po chvilce stavíme u vodopádu na říčce, která vytéká ze sirného jezera v kráteru sopky. Řeka tu má modrozelenou barvu a kaskáda, kterou tu řeka tvoří, je celkem fotogenická a tak toho využíváme. S naším řidičem jsme moc spokojení, protože nikam nespěchá a můžeme si s ním i zajímavě popovídat o místních poměrech. V půl sedmé parkujeme pod sopkou a po malé snídani jdeme na sopku. Na rozdíl od Mt. Broma toto místo navštěvuje mnohem méně turistů, za což jsme vděční. Po cestě ke kráteru potkáváme místní nosiče síry o kterých jsem viděl kdysi dokument a připadá mi skoro neskutečné, že tu teď jsme s nimi. Cesta nahoru je zajímavá a není ani tak náročná. Podél cesty leží koše se sírou, což je pro nás samozřejmě výzva a všichni je zkoušíme zvedat na záda. I my kluci s nimi těžko pohneme, natož je nést několik kilometrů na zádech. Kousek pod kráterem vidíme místo, kde se koše váží a tam se dovídáme kolik toho nosiči nosí na zádech. Nejvíc jsme viděli devadesát čtyři kilogramů, což nám připadá neskutečné. Když se blížíme ke kráteru, je už vidět a hlavně cítit sirný mrak z kráteru sopky. Na kráter docházíme jako lupiči z Divokého západu se šátkem přes pusu. Z počátku je mrak velice silný a vůbec není vidět na dno kráteru. Asi po deseti minutách se začíná vyjasňovat a na dně kráteru se objevuje nádherné tyrkysové jezero a ložiska žluté síry. Mužská část naší výpravy se rozhodla jít dolů k jezeru a na vlastní oči si prohlédnout těžbu síry. Cesta dolů není moc zřetelná a spíš skáčeme z kamenu na kámen. I proto obdivujeme místní nosiče, kteří v ťapkách na nohou a svlečení do půl těla táhnou na zádech skoro metrák síry. Když dojdeme až k jezeru, vidíme dobře tvorbu síry v kráteru. Místní dělníci pomocí litinových trubek soustřeďují páru vyvěrající ze země. Z této páry se po usazování stává žlutá bahnitá hmota, která časem ztvrdne. Ztvrdlou hmotu dělníci odlupují a nosí pod sopku asi šest kilometrů. Ještě se fotíme s nosiči a odcházíme zpět nahoru na kráter, kde na nás čekají holky. Po cestě nás zastihne ještě velký sirný mrak, ale asi za dvacet minut jsme zase na kráteru a všichni se pomalu vydáváme zpátky k autu. Začíná tropický liják, ale nám to vůbec nevadí a pokračujeme v cestě, na které potkáváme nosiče, kteří na nás vesele pokřikují. Jednomu nosiči se líbí Pájovo propocené tričko, a tak se s ním Pája loučí a daruje mu ho.  Na cestě zpět do hotelu se dovídáme od našeho řidiče  “zanedbatelnou“ informaci, že je zítra na BALI hinduistický svátek. Nevěnujeme tomu moc velkou pozornost, což se nám později vymstí. Víme pouze, že v den svátku nefunguje místí doprava, a tak musíme náš plán na přesun vlakem do Denpasaru zrušit. Náš řidič nám nabízí, že nás tam hodí za 350.000,- Rpr. Zdá se nám to moc a tak usmlouváme cenu na 300.000,- Rpr. Po příjezdu do hotelu nám řidič sděluje, že nás nemůže odvézt až do Denpasaru, jelikož se nestihne vrátit zpět a musel by tam zůstat na ten zvláštní svátek. A tak se dohadujeme aspoň na cestě do přístavu, cena je 100.000,- Rpr, pak se svezeme trajektem a na Bali si najmeme auto do Denpasaru. To máme v plánu, myslíme si, že to bude na pohodu a proto trošku oddalujeme odjezd, odpočíváme, koupeme se v bazému a balíme si věci. Odjíždíme a do přístavu dorážíme kolem půl páté a přeřizujeme si hodinky, kolem půl sedmé jsme na Bali. Na trajektu jsme skoro sami a začíná nám to být divné. Z Bali odjíždějí trajekty úplně plné. Tam také zjišťujeme, že je situace kritická. Nikdo s námi nechce jet do Denpasaru. Přístavní městečko je příšerné a lidi nás pozorují, jak sháníme auto abychom se dostali do Denpasaru, ale nikoho nemůžeme sehnat. Vypravujeme se s plnou polní na autobusové nádraží.  

                       Pokračováni viz Bali I

Zpět na Indonesie 2001